Koupání v lomu, Znojmo

24. července 2017 v 20:48 | ilyan |  cestou necestou
 

alive

31. května 2017 v 23:43 | ilyan |  deník
Moje vzpomínky, myšlenky, emoce, nebo jak nazvat můj momentální stav mysli, mě navedl sem. Zpátky k psaní. Nevím čím to je, ale nejspíš umím psaním lépe vyjádřit věci, které cítím, než když o nich mám mluvit.
Maturitu mám za sebou, ale byl to boj, neuvěřitelné přemáhání, abych se ráno vůbec zvedla a šla ke komisi. Snad nikdy jsem se tolik nebála, že selžu. Ukázalo se, že moje téměř půlroční dřina se mi vyplatila, ale co se mi nevyplatilo, byla zas a zas ta moje nedůvěra v sebe sama, už dopředu jsem si vsugerovávala myšlenku, co budu dělat, když to nedám. A dala jsem to, s vyznamenáním. Stále tomu nemohu uvěřit, ale je to za mnou, jedna z nejdůležitějších věcí v životě (aspoň pro mě). Měla bych slavit, být šťastná? Říká mi to kde kdo, ale co cítím? Zas jen ten smutek a díru ve svém srdci, která potřebuje doplnit až po okraj upřímnou a nepředstíranou láskou. Vždyť já ji vlastně mám, ale pořád to nestačí. Nejsem přece dost dobrá na to, aby mě mohl někdo milovat. Proč tahle negativní slova, nedůvěra a pesimismus? Paranoidní porucha osobnosti, to je ta odpověď. Od počátku je to ten primární problém, ne anorexie, ne bulimie, ale moje paranoidní představy mi ničí úplně vše, co můžou. Můj partnerský vztah, přátelství, vztahy v rodině. Na všechno mám svoji odpověď, všichni se mi snaží ubližovat, říkají mi věci, které nejsou pravda. Tyhle myšlenky mi běží hlavou neustále, nesnáším je, snažím se je z té hlavy dostat, ale nejde to, živí se mojí slabostí a strachem. Často se oddávám myšlence, jaké by to bylo padnout do náruče hluboké propasti a konečně ,,žít" v klidu, beze strachu. Ale udělat to nemohu, miluji svého přítele, hluboku v srdci cítím jakousi naději, bude to znít jako klišé, ale to on je ten, kdo mi dává pocit smyslu bytí. A nejen on, jsou to moje zvířata, o které tak ráda pečuju a příroda, kterou tak ráda navštěvuji.
Proudy myšlenek jsou moc zmatené na to, abych se v nich dokázala zorientovat a přijít na to, co vlastně chci, kdo jsem a co je mým cílem. Nechci ,,odbornou" pomoc, potřebuji někoho, kdo pochopí, jaké to je, žít s těmito pocity, nedůvěrou a úzkostí.

naprostá prázdnota

3. března 2016 v 13:09 | ilyan |  deník
Nedočkavě čekám na první jarní kvítky, už začátkem února jsem si naivně myslela, že při procházce lesem uvidím nějakou rostlinu deroucí se zpod ztvrdlé zimní půdy. Ale to sotva, musím si ještě počkat. Co mě ale mrzí, mám jarní prázdniny a venku skoro bez přestání prší, je mokro, do lesa se jít nedá a nikam jinam se mi nechce. Úzkosti se prudce zhoršily, tudíž trávím dny nejradši sama, abych svoji negativní náladu nepřenášela na druhé.
S mamkou se nedokážu normálně bavit. Nemohu jí prostě TO všechno odpoustit. Váží se přede mnou, pořád mluví o zdravém jídle a o tom, jak nejí rohlíky. Skoro, jakoby se tím chlubila a jsem si jistá, že mi to dělá naschvál, chce mě snad znovu potopit, na druhou stranu mám ale pocit, že jediný způsob, jak jí všechno můžu vrátit je, znovu vypadat jako ta zranitelná a křehká dívenka, na kterou se každý bál jen podívat. Pamatuju si, jak se na mě vždy s brekem dívala, proč si ale až v tak těžkém stádiu začala uvědomovat, že mi něco je, to asi nikdy nepochopím. Jakmile jsem začala chodit s přítelem, dosáhla jsem relativně normální váhy a začala jsem menstruovat jsem najednou dostala pocit, že jsem až moc rychle dospěla, že mi přítel ukradl anorexii. Je ode mě sobecké tohle někomu vyčítat, ale já si bez ní připadám na světě zbytečně.
Už je to přes tři týdny, co mi psychiatr předepsal deprex. Můžu říct, že se po dlouhé době cítím jinak, ne dobře, ale jinak. Už nemám ty nesnesitelné myšlenky na jídlo a dokážu se soustředit i na jiné věci. Došlo to až tak daleko, že nejsem schopná si ani připravit nic k jídlu, nemám chuť, jím mechanicky, nemám při jídle ani negativní, ani pozitivní myšlenky. Občas vypiju nutridrink, dám si ho ne místo svačiny, ale ke svačině a stejně nadále hubnu. Přestávám tomu rozumět, sice jsem ráda, že to jde tak snadno, ale nedokážu to zastavit a nechci, abych skončila tam, kde jsem byla...


Alespoň u nás před domem jsem zahlédla tyto překrásné krokusy, kvetoucí hned vedle sněženek. Těším se ale, až rozketou i stromy a budu moct fotit také je.
Mějte se všichni krásně!
 


i am in love, i am alive

3. února 2016 v 12:56 | ilyan |  deník
Neskončila jsem znovu zavřená na psychině, ani jsem se znovu nevykašlala na blog, jsem jenom neskutečně vyčerpaná sama sebou. Je pro mě těžké ráno a vstát a dělat běžné věci, zdá se mi to někdy, až jako nemožný čin. Bojím se, kdy zase budu sama doma a cosi mě začne nutit se přejídat a zvracet. Konečně jsem ale začala hubnout! Kalorie si ale nepočítám, jen jsem začala víc jíst a hodně cvičit. Když jsem se snažila před x měsící zhubnout s nízkým příjmem kalorií, tak mi to nešlo. Až moc jsem se soustředila na to, abych zhubla, vážila jsem si každé snězené jablko, rýži a můj jídelníček nebyl tehdy vůbec pestrý. Teď si užívám všechny ty zdravé recepty, jím spoustu ovoce a zeleniny, ořechy,... A jak mě to baví, když se konečně i ta váha pohnula! Za to jsem ráda, ale to je vlastně tak jediné, co mě těší.
S přítelem je to teď takové divné, pořád se dohadujeme kvůli hloupostem, on má svoji pravdu a já taky. Jeden den se ale nevidíme a začne mi hrozně moc chybět, přijdu si bez něj neúplná, nedokážu tak fungovat a na nic se soustředit.
Cosi, čemu se říká pololetní vysvědčení, dopadlo příšerně, dostala jsem nedostatečnou z matiky, mám pocit, že jsem neschopná kráva. Celý půl rok jsem se učila, z každé písemky jsem měla za pět. No říkám si, že kdybych se neučila vůbec, dopadne to stejně, tak mi to snažení připadá teď zpětně zbytečné. Teď musím ve škole máknout, v jiných předmětech je to naprosto v pohodě, jen ta zasraná matika. Učím se ráda, ale matika mi přijde do života zbytečná, nevidím v tom žádný systém ani smysl. No druhé pololetí mít pětku nesmím, to bych asi psychicky nezvlládla, už teď to pro mě byla psychicky docela síla. Možná, že proto jsem nakonec zhubla :DD.
Potřebovala jsem se jen krátce vypsat, teď už zase musím běžet, jak jinak, než se učit. Odpoledne se uvidím s přítelem, tak se na něj moc těším. Pokusím se brzy ozvat, snad dříve, než za měsíc :D. A měla bych na případné čtenáře tohoto blogu otázku, zajímalo by vás, jak se to se mnou a s ppp od začátku je? Asi bych nedokázala napsat jen jeden dva články, udělala bych to na pokračování. Ozvěte se mi, sem do komentářů nebo třeba na ask, to je jedno.
Mějte se krásně a všechno zvládněte. I ty nejhorší chvíle se v životě dají překonat. Moje prababička říkávala, že když nejde o život, jde o hovno :)! A to platí, tak se toho držte!


not in love

3. ledna 2016 v 21:06 | ilyan |  deník
Nechápu, proč se neustále cítím tak opuštěná, i když vedle sebe mám svého nejmilejšího. Vážně mi tolik chybí anorexie? Pamatuju si na několik přednášek o ppp ze základní školy, bylo to pořád dokola, ale nikdy mě nenapadlo, že se z toho může stát až taková posedlost.
Během týdne jdu zase na psychiatrii - klasická měsíční kontrola. Bože, už je to rok, co jsem tam ležela, co jsem byla donucená se jít léčit. Teď je ze mě nechutná bulimička, která furt jen žere a blije. Strašně mi chybí. Toužím po tom, si ubližovat. Tak ráda bych se chtěla zase řezat, ale stojí to za to? Nevím, co ty jizvy a co mi na to řeknou lidi? V létě nosit svetry tak, aby si toho nikdo nevšiml? Jsem rozhodnutá s bulimií skončit, je to hnus, hnus, hnus.

dear 2016, please don't be a bitch!

1. ledna 2016 v 23:23 | ilyan |  deník
Naivně jsem si myslela, že se do konce roku ozvu, ale byla jsem pořád jen s přítelem, všechno bylo moc fajn, než jsem zase začala mít podezíravé myšlenky a všechno jsem pokazila - pohádali jsme se a na Silvestra jsem mu napsala, jestli se uvidíme, napsal mi, že neví. Z toho jsem měla vážně strach, v hlavě jsem si to zase všechno převrátila do svého a moje myšlenkové pochody vypadaly nějak takto: ,,jsem zbytečná, hnusná, už mě určitě nechce nikdy vidět, jsem pro něj nic, určitě mě vůbec nemiluje". Až jsme se usmířili a já si několikrát vyslechla, jaké jsem kopyto, oba jsme si pobrečeli, zasmáli se, objali a líbali, jsem si vlastně uvědomila, že mám asi vážně problém. V ten den jsem si vzala hodně silný uklidňující prášek, je mi po něm vždycky tak nějak dobře, vlastně ne, je mi skvěle. Cítím se uvolněná, netřesu se, je to jako droga.
Ale stejně je pro mě největší drogou přítel. Viděli jsme se v podstatě celé dva týdny, dnes odjel, zítra jedu navšívit kamarádku, tudíž se asi vůbec neuvidíme a já jsem z toho úplně na nervy. Jaký je to krásný pocit, když mi před spaním zavolá, že mu chybím.
Do nového roku jsem si dala takové menší předsevzetí, ale nepočítám s tím, že by mi to dlouho vydželo:

- tak za prvé, přestanu zvracet, to jsem slíbila nejen sobě, bude to hodně těžké, ale bulimie půjde stranou a já se musím začít věnovat něčemu normálnímu
- přestanu brát projímadla v takovém množství, v jakém jsem je doposud brala, což asi nebude možné, vzhledem k tomu, že moje tělo nereaguje už ani na extrémně obrovskou dávku
- budu pravidelně cvičit, ale do ničeho se nebudu nutit
- budu pravidelně jíst menší porce tak, abych trošičku zhubla a začala mít ráda svoje tělo!!



tak zase za rok

26. prosince 2015 v 20:02 | ilyan |  deník
Konečně mám za sebou všechny ty vánoční návštěvy, už jsem nějakou dobu pekelně unavená a všechno mě bolí, až to přešlo v chřipku a já trávím prázdniny v posteli. Nevadí mi to, háčkuju pro kamarádku dárek, protože se uvidíme asi až příští týden. Chtěla jsem jí dát něco osobnějšího, mnou vyrobeného. Spousta lidí má k vyráběným dárkům negativní postoj, dívají se na to tak, že za ně druzí nechtějí utrácet, ale co je těžkého na tom zajít do nákupáku a koupit první věc, která vám padne do oka? Nic. Proto jsou ručně vyrobené dárky pro mne mnohdy milejší a cenější, než ty kupované.
Jsem otrávená ze své rodiny, pořád mě všichni nutí do cukroví, které jako anorektička nesnáším a jako bulimička miluji. Mám pocit, že moje rodina začíná něco tušit. Na zítra jsme pozvaní k tetě, já jsem tam odmítla jít, protože jsem najela na přísný režim, kdy si všechno jídlo vážím a jím především ovoce a zeleninu. Nebojte, nepřeháním to, stravuji se normálně. Pokud se mi ale ani přes tento přísný režim nepodaří zhubnout, tak si vůbec neumím představit, co bude dál. Jak budu schopná pokračovat v normálním životě, když se tak nemám ráda, vidím na sobě jen chyby, nic dobrého. Nejíst a nebo jíst tajně a zvracet mi připadá jako ten jediný možný "úspěch". Mám alespoň vnitřní pocit, že něco dokážu a nevadí mi, že ostatní to neocení. Bylo mi to vždycky jedno, já si ale potřebuju sama sobě pořád něco dokazovat, nejlépe, když se to týká postavy jídla nebo cvičení. Ach jo, skončí to někdy?
Antidepresiva teď neberu, i když bych měla, deprese mám tak i tak, tudíž je brát nechci, maximálně, když mě přepadne nějaký záchvat nebo třes.

23.12.2015

24. prosince 2015 v 1:12 | ilyan |  deník
Ráno se zdálo, že by se všechno mohlo vydařit podle mého plánu. Byla jsem v pohodě, dokonce jsem si uvařila teplou snídani-ovesnou kaši s ovocem, mňam. To u mě není zvykem. Ale pak jsem zůstala sama doma a všude hromada jídla. Pomyslela jsem si, že to přece ničemu neuškodí, když od všeho trošičku ujím a.. všechno to zas vyhodím ven. Nejhorší na tom je, že pak nemám ani trochu hlad a jsem schopná půl dne nejíst, jakobych byla úplně přejezená, i přesto, že ve mně ani trocha jídla nezůstala, navíc mám pak nafouklé břicho, jakoby ve mně všechno to jídlo zůstalo nestrávené.
Lituju dne, kdy jsem to poprvé udělala. Ani nevím, co to u mě vyvolalo. Na psychiatrii jsem poznala spoustu bulimiček a já si myslela, že s nimi nemám jako anorektička nic společného. Není to tak dávno, co jsem od někoho slyšela, že jsou to úplně odlišné nemoci, ale není to vůbec pravda. Jsou to ty nejlepší kamarádky, které znám. Když tu není jedna, je tu pro mě druhá a tak pořád dokolečka..
Bojím se zítřejšího dnešního oběda i večeře. Na loňské Vánoce mám pěkné a smutné vzpomínky zároveň. Byla jsem ta nemocná holka, o kterou měla celá rodina strach, nejedla jsem, všichni plakali. Po svátcích mě rodiče šoupli na psychiatrii. Dál o tom nemůžu psát, brečela bych. Většina lidí na tohle místo vzpomíná nerada, ale já bych se tam nejradši vrátila. Je to jiný svět, jediné místo, kde jsem se nemusela o nic starat, ničeho se bát. Ale o tom jindy.
Nechci vánoční svátky kazit sobě ani rodině, proto se budu maximálně snažit, aby si to letos užili. A já se těším, až rozbalí dárky a uvidím na jejich tváři bezstarostný upřímný úsměv.

21.12.2015

21. prosince 2015 v 20:11 | ilyan
Je krátce před Vánoci a ja se nezmůžu na nic jiného, než na moji závislost na AD doprovázenou braním projímadel a zvracením. Nechutná kombinace. Závislosti na laxativech jsem se nedávno zbavila. Je to jen moje chyba, že jsem do toho spadla znovu. Zatím o tom vlastně nikdo neví a vědět nesmí, o to hůř se z těchto sra*ek zase dostanu. Já nevím proč se k tomu znovu a znovu vracím. A nebo vlastně vím a vymlouvám se na to, že se mi tohleto děje jen jakousi náhodou. Po skoro třičtvrtě romu stráveném s přítelem si připadám méněcenná a okoukaná, jinými slovy tlustá. On tvrdí, že to v žádném případě není pravda, že jsem se mu jako vychrtlá holka nelíbila. Pak mi ale nejde do hlavy, proč se do mě před těmi x kily zamiloval. Nechápu to a udělám všechno proto, aby mě miloval tak, jako dříve, aby o mě měl starost a věnoval mi více pozornosti.


Kam dál